Nedávno jsem byl svědkem situace, u které jsem popravdě nevěděl jestli se smát nebo brečet.
Vracel jsem se domů prostředkem MHD, konkrétně autobusem. Došel jsem tedy na obvyklou zastávku, kde již čekala dost velká skupina lidí, mezi nimi i skupinka Romů. A také se nebylo co divit, rychlým pohledem na hodinky jsem zjistil, že mám vlastně štěstí, neboť autobus tam již měl být. Chvíli se ještě čekalo, než se autobus dostavil. Počkal jsem tedy, až většina lidí nastoupí, neboť vystupuji hned na další zastávce, která je ovšem poměrně vzdálená, a proto se vyplatí jet i tu jednu zastávku. Stál jsem u zadních dveří a u prostředních stála stařenka se psem a před ní již zmíněná skupinka Romů. I rozjeli jsme se tedy. Z řidičova způsobu řízení bylo evidentní, že si je svého zpoždění vědom a všemi možnými prostředky se jej snažil dohnat. Například tak, že křižovatku, kde se dává přednost zprava, projel bez hnutí brvy i přesto, že vpravo není téměř do posledního okamžiku vidět, zda něco nejede, a je proto skutečně třeba přibrzdit. Ale dobrá, vyšlo mu to. Dojeli jsme tedy úspěšně na zastávku, já jsem vystoupil a zároveň jsem si povšiml, že stařenka se psem se rozhodla vystoupit také. K tomu ale bylo potřeba, aby mladý Rom stojící před ní, vystoupil také. I stalo se. Stařenka tedy pomalu sestupovala po schodech autobusu, zatímco mladý Rom čekal před dveřmi venku. V tom se ale stalo cosi naprosto neočekávaného. Očividně nervózní řidič začal z ničeho nic zavírat dveře. Stařenka se samozřejmě zastavila, ale problém byl jinde. Zastavil se i pes, který ovšem čněl hlavou z autobusu ven! Situace jak z Hollywoodu :-) Stařenka vytřeštěné oči, Rom vytřeštěné oči, já rovněž vytřeštěné oči, pes napůl z autobusu stojící, dveře psa téměř svírající. V tom se ale mladý Rom vzpamatoval, vší silou se rozpřáhl, udeřil do dveří autobusu a s typicky romským přízvukem zařval: „More počkej máš tam psa, ty pi*o.“ Nevím jak to řidič stihl, ale dveře se skutečně přestaly zavírat a pes byl tedy zachráněn od sevření. Stařenka po té již vystoupila, mladému Romovi poděkovala a autobus spokojeně odjel s dalším x minutovým zpožděním.
Nezdá se to, ale někdy (rozuměj většinou, ne-li vždy) je cestování MHD skutečně dobrodružstvím.
